Můj příběh
Co mi dalo naslouchání?
Jmenuji se Jana a neměla jsem moc šťastné dětství (jsem si myslela:).
Svého tátu jsem měla v hlavě jako opilce a cholerika. Nenáviděla jsem ho a vlastně jsem s ním ani moc nemluvila. Nebylo o čem a navíc rodina pro něj byla až za požitky a kamarády. Maminka trpěla a držela rodinu pohromadě stůj co stůj.
Tak před 4 lety jsem začala sledovat Martina Jotova a jeho aktivity. Vstoupila jsem do Akademie a z počátku jsem si myslela, že jsem diskvalifikována, jelikož jsem si myslela, že jediné co umím, je poslouchat. Chodili za mnou známí i neznámí se vypovídat a poradit. Byla jsem taková „poradkyně”:). Už jsem ale byla otupělá tím ignorováním a zaujímáním postojů vůči tátovi a jednou jsem tak rezignovaně seděla a jen poslouchala.
Nejdřív jsem si „něco” myslela a pak po době zírání a poslouchání se něco změnilo, a já jsem splynula a slyšela a nevěřila jsem, že mluví můj táta. Odjížděla jsem a myšlenky v mé hlavě byly jinak. Jako bych pochopila, že v tom nebyl úmysl, že žil lásku tak jak věděl a se mnou to nemá nic společného. Že najednou nebyly požadavky, hodnocení a srovnávání. Že to vždy byl, je a bude můj táta. Že ho miluji, že je tady a teď a já jsem a můžu být. Změnilo mi to život. A možná i jemu (ale spis to tak vidím jen já).
Jana
